Petr Babák: Hledáme příběh, dáváme mu pouzdro

(jiří macek) Za čtyři roky cen Czech Grand Design se Petr Babák (1967) a Laboratoř (2003) mezi první trojku v kategorii Grafický designér roku nedostali pouze jedinkrát, a to v loňském roce, kdy skončili čtvrtí. Letošní nominaci, která se točí zcela jednoznačně kolem Národní technické knihovny v Praze, už Petr Babák proměnil a to hned dvakrát. Zde je tak rozhovor s Grafickým designérem a zároveň Grand designérem roku 2009 Petrem Bábákem..

„Celý koncept byl nastartován tím, že si architekti budovu už při projektování definovali jako technickou učebnici. Tak jsme se k tomu snažili přistupovat a detailním poznáváním, popisem a rozborem budovy jsme se pokusili vstoupit do jednotlivých oborů techniky, které jsou v knihovně zastoupeny. Byla to poučná cesta různými vrstvami budovy, různými technickými finesami, které jsem objevoval jako naprosto novou poezii. Zcela konkrétní, technickou poezii. Teige by vrněl blahem. Slíbil jsem si rovněž, že bezpodmínečně musím někdy navštívit studovnu norem. To mě velmi láká, číst nekonečné technické texty, kterým sotva rozumíte, se blíží čtení Joyceova Odysea. Výjimečné u NTK taky bylo, že se na konečné podobě podíleli vedle sebe designéři interiéru (Hippos design), architekti (Projektil) i kurátoři Vítek Havránek a Tomáš Vaněk z Pas za volné umění. Naše práce se přitom hodně prolínala, takže je někdy opravdu těžké určit, kdo je autorem té či oné věci,“ říká Petr Babák.

V kontextu Laboratoře jde však o poměrně častý princip práce. „Pokaždé se snažím najít nějaký příběh, jeho základ, ke kterému všechno v daném projektu směřuje, a pak mu dát odpovídající pouzdro. Překvapilo mě, že třeba u knihovny nás pro náš přístup pořád brali jako umělce, a my se jen snažili dát budově grafický design odpovídající její koncepci.“

Laboratoř, která se na svých stránkách deklaruje jako „výzkumný prostor, ve kterém s několika externisty zkoumáme široké prostory grafického designu,“ založil Petr Babák v roce 2003 po rozpadu studia Babák & Machek, které zaujalo i vůbec prvním komplexním vizuální stylem města v České republice.

„Logo a celý korporátní design města Zlína i dalších pod město spadajících společností (např. Městská policie, Dopravní společnost Zlín-Otrokovice, Městské lázně...) nám tehdy hodně otevřely cestu a asi jsme pak mohli klidně začít dělat i jiná města. Do žádné další soutěže jsme však už nešli. Mmcité, kteří se na tento typ zakázek soustředili a opravdu se pak se svými lavičkami a dalšími prvky městského mobiliáře objevili téměř po celé republice, tehdy stáli o naši soustavnější spolupráci, ale nechtěli jsme se uzavírat k jednomu typu zakázek. Byl by to možná jednodušší způsob obživy, ale mě tehdy asi Zlín jako zkušenost stačil. Třeba se časem k nějakému ‚zajímavému‘ městu dostaneme, ale přiznám se, že Zlín je jen jeden. Město na zelené louce, stylově vytříbený architektonický celek, nikde žádné baroko v kombinaci se sorelou. Tehdy byla neuvěřitelná doba, bylo už ve vzduch cítit touhu po něčem novém, po změnách, nových cestách, a tak jsme se dostávali k pracem, ke kterým se asi dnes už tak snadno člověk nedostane. Natož pak ve druhém ročníku vysoké školy!“

Z tohoto období pochází například logo a vizuální styl Uměleckoprůmyslového musea v Praze, logo a manuál pro Konsepti nebo Sipral, velká celorepubliková výstava startující na Pražském hradě s názvem 10. století architektury nebo grafický design výstavy a knihy pro dnes už legendární výstavu Ladislava Sutnara. Rozdílnost cest obou osobností studia, Petra Babáka a Tomáše Machka, pak nejlépe vystihuje klientela, kterou po rozpadu jejich nově vzniklá studia Side2 (Tomáš Machek) a Laboratoř obhospodařují. Metrostav v portfoliu Side2 vedle Tranzitu v portfoliu Laboratoře asi řeknou vše. V Petrově portfoliu se postupně objevují umělecké katalogy (pravidelně například pro Jána Mančušku nebo Kateřinu Šedou), nepřehlédnutelný vizuální styl streetwearové značky Monidee, spřáteleného designérského studia Hippos design, nábytkářské firmy mminterier, komplexní styl Filmové a televizní fakulty i Akademie múzických umění, téměř desetiletá práce na vizuálním stylu pro Literární akademii, nový vizuál pro mmcité, artdirektorování architektonického časopisu Zlatý řez nebo výstavní grafika a monografická kniha pro Jiřího Pelcla. Knížky a vizuály a vizuály a knížky.

„Laboratoř není nic pevného, žádná akciovka nebo s. r. o. Poté, co jsme se rozešli s Tomášem Machkem, jsem si uvědomil, že nechci budovat studio jako nějakou továrnu na design, starat se o práci pro své zaměstnance, neustále vydělávat peníze na sociální a zdravku, a abych mohl platit nájem reprezentativní adresy. Chci se zaobírat grafickým designem a tohle vydělávání vás řádně sváže. Navíc se nám se Šárkou narodil krásnej kluk a v lese pak snadno najdete řadu zajímavějších věciček než grafický design. Laboratoř je tak spíše značkou, virtuálním prostorem, ve kterém se na určité projekty protnu s nějakými dalšími lidmi. Někdy uděláme v daném týmu jeden projekt, někdy víc. Když se spolupráce naplní, nemusíte násilně pokračovat, vysvětlovat si, proč chcete jít každý jinou cestou nebo další projekt dělat úplně jinak. Celý vývoj jednotlivých projektů se tak stává přirozeným, logickým a rovněž zábavným. Nejde o chození do práce s píchačkama za dveřma.“ Například na vizuálním stylu, informačním a orientačním systému pro Národní technickou knihovnu tak Petr spolupracoval hlavně s Janem Matouškem, Jaromírem Skácelem, Terezou Šerou a Richardem Rozhoňem.

V roce 2005 se na pražské VŠUP otevřel Ateliér grafického designu a nových médií a Petr Babák je od počátku jeho vedoucím. V charakteristice ateliéru ne náhodou shrnuje i pojmy, které jsme si zvykli spojovat s Laboratoří. „…ateliér má být výzkumnou laboratoří vychovávající inovátory a především vůdčí osobnosti v oblasti grafického designu vizuální komunikace a nových médií, pro které platí: Řemeslo je předpokladem, experiment podmínkou a risk nutností!“ Sebevědomý manifest přitahuje sebevědomé studenty.

„Vím, že manifest ateliéru je hodně idealistický a svým způsobem i dost naivní, nemůžete si říct, že budete inovativní, otevírat nové světy, určovat vývoj, a pak tuto myšlenku jen jednoduše zrealizovat, ani že ze studentů vychováte geniální kosmonauty s elektronkami implantovanými přímo do mozku. Chtěl jsem však, aby už po přečtení motivačního textu bylo všem hned jasno, že nepůjde o procházku růžovou zahradou s programovou výchovou poslušných reklamních kádrů. Takových ateliérů už najdeš v republice spousty. Manifest naplňuje to, co by se v ateliéru mělo odehrávat. A co bych byl rád, aby se občas i skutečně stalo, i když na to není recept.“

Takže u tebe asi studují jen samé budoucí hvězdy grafického designu?
„Někdy k nám opravdu přicházejí lidé, kteří chtějí být programově ikonami. Čtou si o Carsonovi a chtějí být novými Carsony. Jezdit na prkně a mít spoustu ženskejch a prachů. Znají všechny trendy grafiky, módičky, časopisy, pravidelně navštěvují Berlín, a i když žijí tady, jejich věci vypadají, jako by přišli ze Švýcarska. Jiní chtějí pár let dělat reklamu, vydělat si peníze, a pak konečně dělat vytoužené umění a stát se slavnými. To ale přece nejsou žádná témata práce nebo života, a hlavně to ani takhle nefunguje. Stačí si vzít třeba skláře Františka Víznera. To je pro mě naprostá ikona, legenda, a přitom je celý život zakopaný vlastně někde na Sázavě dělá pořád to samé.“

A podle čeho je tedy vybíráš?
„To je těžké, ale naštěstí nás vedení školy nenutí naplňovat nějaké kvóty. Mohu klidně vzít jen dva studenty, kteří nás něčím opravdu zaujmou a mají potenciál se rozvíjet, což je tedy stejně neuvěřitelná loterie. Můžeš vážit na laboratorních vahách, a stejně nevíš, jak tento sociální experimet-přijímací řízení dopadne. Když si vzpomenu, že když jsem se hlásil na VŠUP já, předložil jsem na typografii k profesoru Solperovi třeba texty napsané na psacím stroji a tvářil se u toho, že objevuji Ameriku, divím se, že mne vůbec přijal. Uvědomuji si, jak musel být velkorysý a otevřený, když vůbec něco takového připustil. Často na něho vzpomenu, když přichází čas přijímaček nebo když vznikají různé zapeklité příhody v ateliéru, o které rozhodně není nouze.“

Je něco, co jim podle tebe svazuje ruce a nohy?
„Asi nedostatečná chuť nebo připravenost riskovat. Člověk přece nemůže dopředu vědět, že výsledek dopadne dobře, nebo že bude úspěšný. Občas musí zariskovat, vydat se neprošlapanou cestou. Asi je to naše obecná vlastnost, ale hlavně u studentů mě překvapuje, jak moc se jich bojí něco risknout a jak, možná jen podvědomě, napodobují věci, které někde viděli. Někdy je záměrně nutím dělat různými styly, jen tak je lze nastartovat k překročení vlastního stínu. Mrzí mě třeba, že se nenajdou studenti, kteří by chtěli založit a tvořit vlastní časopis. Platformu pro vlastní pohled na současnou kulturu, svět, prostor pro prezentaci svých názorů, písem, svého vizuálního světa. Nemyslím tím výkřiky na Facebooku typu: vstal jsem… a očekávání vazby podobných ztracenců. Myslím pěkně souvislej, papírovej, umanutej časopis!“

Dá se podle tebe nějak obecně charakterizovat dění v grafickém designu u nás?
„Myslím, že je dost zajímavé, co vzniká špatných věcí a nikomu to nevadí, nikdo si toho jakoby nevšímá. Není téměř žádný metr, žádná teorie grafického designu a vše se stává jakoby samo. Nikoho nezajímá proč a jak, nikoho moc nezajímají souvislosti. Vždyť grafický design může dělat každý a taky že ho dělá každý. To není dobrý stav. Vzniká tak tolik průměrných nebo vyloženě špatných věcí, se kterými se tak nějak snažíme žít a ony se nám pak jako bumerang vrátí v podobě nevkusných barexových sandálů s bílou ponožkou nebo četbou o těžkých depresích hereček, kterým se na těle objevil maličký faldík.“

Rozhovor byl pro potřeby designguide.cz krácen. Jeho nezkrácenou verzi naleznete v katalogu Cen Czech Grand Desigm.

S oceněnou prací Laboratoře a Petra Babáka se můžete setkat až do 21. března na výstavě Czech Grand Design: Designéři roku 2009 v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Autorskou výstavu Petra Babáka, Laboratoře a spřáteleného grafické studia Kolektiv nazvanou automat pak můžete navštívit od příštíého týdne v Moravské galerii v Brně.

< zpět