Libuše Niklová: Snové dětské sochy

(jana zielinski) Známý výtvarník a performer Petr Nikl otevřel mamince v předvečer jejích nedožitých 76. narozenin výstavu. Jmenuje se 200 dm3 dechu, je v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze a je to nejměkčí výstava, která kdy v museu byla.

Tvorba Libuše Niklové je spjatá především s produkcí Fatry Napajedla, kde autorka pracovala od roku 1963 až do své smrti v roce 1981 a pro kterou navrhla několik desítek nafukovacích zvířátek, postav a plavajících pomůcek. Začala slavnou harmonikovou sérií, z níž nejslavnější hrdina Kocour, vznikl právě již v roce 1963. V sedmdesátých létech potom následoval Buvol, Slon a další nafukovací a pískající kamarádi, o nichž sama autorka řekla: „Jelikož jsou to zvířátka pružná a ohebná, může s nimi dítě napodobovat plížení, protahování, mňoukání tak, jak to odpozoruje v přírodě.“

Ještě před Fatrou ale navrhovala pro Gumotex Břeclav, kam nastoupila hned po maturitě a z Gumotexu jsou na výstavě zastoupeny gumové pískací postavičky, z nichž nejvíc zaujmou figurky různých povolání, třeba povolání Motocyklisty bych brala hned.

Její hračky měl skoro každý v šedesátých a sedmdesátých létech doma. Já jsem měla Karkulku, můj bratr v postýlce Holanďanku, se kterou si dlouze povídal. Hračky Libuše Niklové byly totiž přátelské a dovedly komunikovat. Byly dělané s láskou, vyzkoušené autorčinými dětmi a navíc byly levné, takže si je mohl každý dovolit. Dnes se bohužel hračky již nevyrábějí, speciálně pro výstavu bylo vyrobeno 700 ks bůvolů. Výstava je otevřena až do 6. června, navíc Petr Nikl připravil ještě vlastní výstavu v Letohrádku Hvězda, která se jmenuje Dialog s maminkou, a která bude otevřena do konce května.

K výstavě vyšla krásná kniha, kterou připravila kurátorka výstavy Tereza Bruthansová společně s Petrem Niklem, v grafické úpravě Zuzany Lednické. A na závěr text Petra Nikla, který nazval Uvnitř hraček vzdušné sochy spí

„V průběhu let jsem se mnohokrát přesvědčil, jakou asociativní schopností maminčiny objekty vyzařují. Kolika dětem prošly rukama do vzpomínek a staly se součástí vjemu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Na rozdíl od hraček ze dřeva nebo kovu umožňovaly mačkání, tahání a stlačování, tím se intenzivně zabydlovaly v hmatové, čichové, zrakové i sluchové paměti. I pro mě už dávno přesáhly svou funkci hraček. Vynořovaly se mi z mysli jako plující vznášedla v kosmu. Hvězdy, které zmizely z obzoru, ale nepřestaly svítit. Zranitelná
a lehká držadla vzduchu. Staly se bytostmi, nezávislými na své původní funkci. Vzdušnými sochami. Ovlivnily mé pozdější vnímání. Spolu s obrazy mého otce, plnými oblých linií, byly
maminčiny hračky záhadnými zjeveními, jejichž proces vzniku ve vzdálené fabrice mi zůstával utajen. Byl jsem mnohdy prvním, kdo je, čerstvě zrozené, testoval. Na rybníku jsem zkoušel stabilitu člunů a plovacích zvířat. Vznášení na vodě, uvnitř člunu, jenž pružil a svým měkkým tvarem mě obepínal a chladil, bylo skutečným vznášením.

Na rozdíl od plutí na pramici umožňoval kontakt s vodní masou. Splynutí s hladinou... Časté tržné a bodné rány vyžadovaly ošetření náplastmi, podobně jako má sedřená kolena. Vedle Akutolu nesměl chybět v prázdninové výbavě Fatracel – lepidlo na
plast. Musel jsem se podílet na jejich obživnutí, vdechnout jim tvar, ucítit vůni plastu a zbytků bývalého dechu. Provést na nich cosi, co připomínalo umělé dýchání. Postupně začal vzduch uvnitř klást větší a větší odpor, až došlo k zázračnému vypnutí. Lapal jsem po dechu a brněly mě rty...

Jednou jsem nalil do nafukovací hračky koně sádru, ve snaze odlít si jej. Umělá hmota se vzepřela, praskla a vypustila kaši. Už v maminčiných modelech z moduritu či sádry jsem vnímal jejich monumentální jednoduchost. Působily jako oblázkové sochy, vytažené z tvořivé vody po dlouholetém omílání. Ale teprve jejich vzdušný vnitřek jim poskytl zázračnou měkkost a pomíjivost. Uvnitř hraček vzdušné sochy spí.“

< zpět