ECAL: Stáj plná poezie

(adam štěch) V belgickém museu Grand-Hornu Images nedaleko Bruselu shlédnout retrospektivní výstavu Overview belgicko-švýcarsko-francouzského designérského seskupení Big Game. Jejich tvorba na pomezí čistého minimalismu a konceptuálního vtipu je nejvýraznějším příkladem nové estetiky, která se v posledních letech objevuje v dílech řady autorů. Všichni mají jedno společné. ECAL.

V současnosti je designérská škola ECAL v Lausanne považována za jedno z nejprogresivnějších světových center výuky designu. Podobně jako Design Academy v Eidhovenu, tak i švýcarská ECAL své studenty vede k velmi volné tvůrčí praxi a stejně tak jako její holandský protějšek vytváří jeden z nejzajímavějších proudů na evropské designérské scéně, který by se dal možná shrnout do označení „poezie předmětů“.

V posledních dvou letech se v médiích a na výstavách zviditelnilo mnoho mladých designérů, kteří prošli školením ECAL. Jejich tvorba sahá od tradičního zaměření na produkt, nábytek, osvětlení až po experimentálnější projekty, které se zamýšlejí nad designem samotným či vývojem nových funkcí předmětů. V mnoha projektech je vidět styl, který je i po dokončení školy stále velmi patrný v myšlení jejích bývalých studentů. Subtilnost, křehkost, elegantní proporce a jakýsi vždy přítomný ironický konceptuální základ jsou charakteristickými rysy stylu ECAL, ve kterém se spojuje tradiční švýcarská strohost, minimalismus, pragmatičnost a touha po dokonalé funkci se šmrncem nových konceptuálních myšlenek. Charakteru výuky a potažmo i novému přístupu k navrhování předmětů dali jistě zelenou silné osobnosti, které na škole působí.

Alexis Georgacopoulos se už ve svých 24 letech stal vedoucím oddělení průmyslového designu. Jeho lyrické objekty mají hodně společného i s tvorbou dalších profesorů, kteří vedou některé krátkodobé kurzy, francozských bratrů Boroulleců, kteří dnes patří mezi nejsledovanější evropské designéry. A samozřejmě nemůžeme zapomenout na ředitele školy, jímž je vynikající kurátor a teoretik Pierre Keller. Z natolik inspirativního prostředí tedy mohl vzniknout kompaktní designérský styl, jehož nejaktuálnější esenci dnes můžeme hledat v tvorbě tvůrců jako jsou Big Game, Fulguro, Tomáš Král, Fabien Cappello či Valerian Gagnaire.

Studio Big Game už stačilo během své relativně krátké kariéry vytvořit několik úspěšných projektů. Na výstavě v Belgii představuje Grégoire Jeanmonod (CH), Elric Petit (BE) & Augustin Scott de Martinville (FR), kteří založili své studio v roce 2004, průřez celou svou dosavadní tvorbou. Jejich dřevěné trofeje, které si můžete během pár minut kdekoliv složit a vyzdobit si tak svůj interiér bez toho aniž byste skutečně lovili, jsou typickým objektem jejich rafinovaného přístupu záměny a hry. Trojčlenné studio nejčastěji ve své tvorbě používá čisté tvary, avšak často v intencích napodobování již existujících předmětů a záměn jejich funkcí či významů. A tak vzniká například objekt Box stool, kovová stolička v podobě obyčejné dřevěné bedýnky, či Flatpack, koberec jako rozložená papírová krabice. Ve vlastní dřevěné instalaci představuje studio i některé nové objekty, jako je nástěnná lampa ve tvaru reklamního poutače nebo nové barevné variace svítidel a nábytku. Jejich tvorba se tak zcela přirozeně vyvíjí. Tvarová čistota je ještě obohacena velmi ladným použitím barvy.

Studio Fulguro je tvůrcem většinou bílého čistého designu. Jejich nejzajímavějším projektem je bezesporu ekologicky laděná kolekce Waternetworks, v které se tvůrci snaží nalézt nové funkční možnosti. Konkrétně v rámci šetrného hospodaření s vodou. A tak se věšák stává součástí květináče, do kterého pak padají kapky našich zmoklých kabátů a deštníků. Lampa zase slouží pro rostliny jako umělé slunce a jakýsi velký kovový list funguje jako sběrač dešťové vody.

Slovák Tomáš Král tento rok na ECAL diplomoval svou kolekcí Plug. Jeho přístup k „poezii předmětů“ vidím hlavně v jeho důmyslné práci s materiály a jejich navšedním použitím. Spojením korku a skla docílil opravdu smyslného výsledku v podobě série několika objektů různých funkcí. U lampy se stává korek základem pro trojici osvětlovacích těles. U stolu je korek zase použit jako mobilní deska skleněné základny, která po sundání může sloužit i jako vtipný úložný prostor. Spojením tvrdého skla a poddajného korku dále tvůrce vytvořil několik misek, uzavíratelných karaf nebo další varianty subtilního osvětlení.

Fabien Cappello je podle svých vlastních slov logicky inspirován Mathieau Mategotem a Enzo Marim. Jejich tvůrčí přístup má s tvorbou studentů ECAL právě jistě něco společného. Když Mari mluví o svém „art of design“ nemyslí tím nic tak odlišného jako je naše „poezii předmětů“. Cappellova diplomová práce Wire-clip light systém používá zcela běžně dostupné umělohmotné stahovací pásky, které mu slouží ke spojení jednotlivých částí lampy, které se sestávají pouze z minimalistických ohýbaných trubek s kabelem zakončenými jednoduše žárovkou. Jednotlivé části tak mohou být spojeny do kombinací a poloh, které umožňují různé druhy osvětlení. Fabien Cappello zde dociluje poezie všednosti a obyčejnosti. V tomto případě též vzpomeňme na některý osvětlovací design Achille Castiglioniho.

Mezi dalšími tvůrci bych ještě rád zmínil Nicolase Le Moigne, jehož Váza Trompe L’oell je mystifikující hrou perspektivy a tvaru. Pouhá zjednodušená kulisa zde zastává roli skutečné vázy. Posledním mladým tvůrcem z ECAL, kterého zde uvedu je Valerian Gagnaire. V jeho Brace angle furniture dociluje tvůrce jednoduchého spojení jakýchsi kovových spon či svorek a dřevěné konstrukce v podobě snadno rozložitelného stolu či židle.

V dnešním hektickém světě je poezie pro člověka vítaným uvolněním a odpočinkem. Poezie v designu je pak skvělou možností, jak můžeme zažívat lyriku i v každodenním životě skrze předměty, které právě používáme. Škola ECAL nevytváří, někdy až hybridní konceptuální design, který je dnes hlavním zájmem, například holandských designérů, a který nám bohužel v běžném životě nic neřekne. Naopak, tvůrci z ECAL se snaží do běžných předmětů promítnout jak inspirující konceptuální základnu, tak i funkčně vždy vyhovující požadavky. Díky nim se tak „poezie předmětů“ může dostat i do našeho obyčejného a všedního života.

< zpět