Design Miami: Haute couture designové scény

(adma štěch) Zítra začíná ve floridském ráji Design Miami, pravděpodobně nejexcentričtější přehlídka designu současnosti. K vidění nebudou jen tak obyčejné židle, stoly nebo nádobí. V Miami totiž už dávno povýšili nábytek na umění.

Design Art je odvětvím, které svými pravidly v rámci tvorby designérů, prezentace produktů a jejich prodeje nemá s klasickým designem moc společného. Svým charakterem se spíše blíží scéně volného umění. I proto Design Miami hostí právě toto americké město, ve kterém se též odehrává ve stejný čas jeden z nejvýznamnějších veletrhů současného umění - Art Miami. Design se stává uměním ve všech jeho polohách. Nemalou zásluhu na tom mají zmíněné galerie, pro které tvoří současní designéři unikátní one-off kusy či limitované edice. O tvůrcích jako jsou Studio Job, Marc Newson, Martin Szekely, Jurgen Bey či bratři Campanové se dnes v souvislosti s pojmem design art mluví poměrně často. Jsou považováni za představitele nového směru. Já bych zde však rád zmínil oblast, která zůstává zatím trochu v pozadí.

Jaký je design z minulosti, který dnes galerie prodávají ještě snad ve větší míře než zmíněné tvůrce? Rádi bychom vám tedy představili tvorbu, která bude vedle současných kreací vystavována na Design Miami v prezentacích takových galerií jako jsou Demisch Danant, Magen H a Antik z New Yorku či Jousse Enterpreise, Perimeter a Patrick Seguin z Paříže. Tyto a jiné galerie představují vybraný historický design jako unikátní Haute Coutere užitého umění plný atmosféry graciéznosti a nonšalance minulých let.

Existuje několik oblastí designu 20. století, o které je bezesporu vždy největší zájem. Jedná se především o elegantní francouzský a italský design padesátých a sedmdesátých let. Dále je to designérsko-řemeslná tvorba amerických tvůrců celé druhé poloviny minulého století nebo poválečný design skandinávský. Nyní bych rád uvedl několik reprezentativních návrhů, které v této chvíli nabízejí galerie či jsou dostupné na aukcích, které samozřejmě hrají na trhu s designem též velkou roli.

Proč zrovna italský a francouzský design padesátých let? Designéři v této době pracovali spíše jako dekoratéři. Jednotlivé návrhy často vznikaly pro konkrétní zakázky. Nejen proto je jejich tvorba velmi ceněná. Poválečné období bylo dobou velkých tvarových změn v nábytku. Forma se stávala volnou, organickou. V návrzích Italů a Francouzů je vidět fascinující hra s formou, která pak stojí někde na vrcholu elegance, ale zároveň se stává krásnou manýrou. Jedním z nejvyhledávanějších tvůrců této doby je italský Ico Parisi, který se svou chotí Luisou působil na Lago di Como. Zde, kolem jezera, autorský pár vybudoval během padesátých let velké množství soukromých rezidencí. V jejich zájmu byl vždy ale i design. Organický dřevěný nábytek v dobové italské estetice navrhovali tvůrci jak pro konkrétní vily, tak i pro firmy, například Singer and Sons. Kožená židle z roku 1951 byla navržena pro sériovou výrobu. Jednoduchá kovová konstrukce je potaženou hnědou kůží. Design nám možná připomene estetiku jezdeckých sedel či kožených doplňků, které v té době používali automobiloví závodníci. Podobnou, elegantně minimalistickou, estetiku má i kovové závěsné svítidlo od firmy Arredoluce z roku 1965. Italský design svítidel druhé poloviny minulého století je též specifickou sběratelskou kategorií.

Lampa Lumikiik ze sedmdesátých let je dílem Francoise Dallegreta. Zosobňuje typickou kovovou estetiku francouzských dekoratérů té doby. Minimalismus a přiznávání lesklého materiálu je ještě obohaceno jakýmsi vtipem. Světlo totiž na svém kulatém podstavci samo balancuje. Francouzský design sedmdesátých let je častěji reprezentován jmény jako jsou Maria Pergay nebo Michel Boyer. Avšak méně známí tvůrci jsou též často zastoupeni ve sbírkách galerií a aukčních síní. Myslím si, že je tato oblast vyhledávána hlavně pro svůj nadčasový minimalistický vzhled a estetiku luxusu, který si v té době užívala nejenom pařížská smetánka.

Opravdovým unikátem je celá kolekce nábytku, doplňků, ale i vestavěných prvků z tzv. Painted apartment, kterou nyní nabízí aukční síň Wright z Chicaga. Byt navrhli roku 1983 architekti Ronald Krueck a Mark Sexton, též v Chicagu. Tvůrci, jejichž designérská tvorba je zčásti nezařaditelná, patří mezi skupinu amerických výtvarných designérských individualit, která začíná v padesátých letech pracemi George Nakashimi, pokračuje tvorbou Paula Evanse a končí právě touto avantgardní architektonickou dvojicí. Jestliže v Evropě byl stále design chápán jako užitná věc, tak v USA dali tito tvůrci designu nový rozměr už právě v druhé polovině 20. století. Autoři navrhovali svá díla v omezených sériích a jejich kreace se už zčásti stávaly čistými sochami. Tito autoři jsou pravými předchůdci dnešního “design art” odvětví. To jsou také důvody, proč jsou jejich díla dnes na vrcholu zájmu všech sběratelů.

Poslední kategorií, kterou bych zde zmínil, je skandinávský poválečný design. Ten nemá kvality čistě výtvarných sochařských objektů ani nádech luxusu francouzského designu. Jeho výjimečnost spočívá především v precizní průmyslové výrobě a humanisticky orientovaném tvarování. Je jakýmsi svědkem poválečného optimismu a úspěchu dobového designérského průmyslu. Příkladem může být Papa chair od dánského mistra, Hanse Wegnera. Její detailní materiálové provedení může mluvit za celý skandinávský design.

Po určitém časovém období se pravděpodobně každý dobrý design stává uměleckým dílem se silnou historickou a estetickou výpovědní hodnotou. Zkusil jsem zde naznačit, že důvody k této “kanonizaci” mohou být u různého designu velmi rozmanité. Někde téměř až protichůdné kvality (ruční x průmyslová výroba) mohou hrát v jednotlivých oblastech stejnou roli při dnešním oceňování jednotlivých děl. Zkrátka každá doba a každý design v sobě nese něco jiného a je jen na nás, jak tyto kvality příjmeme dnes a jak je neúprosný trh poté ocení.

< zpět