Zuzana Beránková: Každý ve své jamce

(jiří macek) Laminátový ušák s palmou navrhla sochařka Zuzana Beránková. Má ho doma, ale nesedí na něm. „Není to křeslo, je to socha,“ říká.

„O tom se hodně diskutovalo, jestli je to design nebo socha, když jsme diplomovala,“ říká Zuzana. „Vyčítali mi, že se pouštím do designu a nic o něm nevím. Že nevím nic o ergonometrii a tak. Já si ale myslím, že to je právě moje výhoda, že o designu nic nevím. Můžu k němu přistoupit po svém, bez předsudků.“ Přesto však křesla, která navrhla jako svou diplomovou práci na VŠUP, za design tak docela nepovažuje. To množné číslo je na místě. Kromě ušáku vznikly ještě orchideje, ale ty nemají příliš dobře vyřešené nohy. „Napadlo mě to, když jsme byla v botanické zahradě. Chtěla jsme navrhnout něco, co by sloužilo jako socha, ale zároveň to v sobě mělo skryto i tu funkci. Všechny ty křesla vlastně nejsou určený do interiéru, ale do krajiny. Představuji si je mezi keři a květinami. Proto nemají orchideje vůbec vyřešené nohy. Měly se zasadit přímo do svahu.“ A proč nepoužívá ušák k sezení? „Ono to ani moc nejde. Místo sedáku má díru, jako symbol spojení se zemí.“ Škoda, mohl to být parádní ušák. Už kvůli tomu ocásku. Tvorba je ale tvorba.

< zpět