Maxim Velčovský: Osada Aalto

Nová výstava v pražské galerii Křehký se pod finským zaklínadlem Miksi rakastame Alvar Aaltoa nese v duchu pocty slavnému finskému designérovi. Díky Maximovi Velčovskému, který je autorem její instalace, jsme zataženi do země lesů a jezer a aniž si to uvědomíme, podobně jako Aalto podléháme kouzlu dřeva a jeho magické schopnosti dávat věcem přirozený řád.

Vedle nábytku a svítidel Alvara Alta z produkce legendární značky Artek, kterou Křehký na českém trhu zastupuje, se v instalaci objevují i práce finských Company, holandské dvojice Daphna Issacs, rakouské dvojky mischer ‘traxler či českých designérů, mezi kterými je vzdálenost několika generací, Tomáše Béma a Antonína Hepnara. Dřevo je na výstavě skloňováno na sto způsob, I když je občas ze skal či porcelánu. Největší porce dřeva však pochází ze stromů, které se museli pokácet po povodních v pražské Stromovce. Právě z nich je vystavěna chata a dlouhé molo, které tvoří základní rámec výstavy. Část chaty je pak vystavěna i ze skříní a stolů, které sloužily jako mobilní sokly při minulých výstavách. Jedinými skutečnými stromy jsou pak skleněné lípy Lipka, které pro Lasvit navrhli Olgoj Chorchoj. Přes ryze český původ chaty, mola I základní myšlenky výstavy, srdcem zůstáví instalace stále ve Finsku. Nakonec poslechněte si, co k ní říká Maxim Velčovský.

“V galerii Křehký jsem se rozhodl postavit jakousi chalupu s molem. Ve Finsku jsem v dětství obdivoval přístup k práci se dřevem a například jeho využití v rámci kultury sauny. Prožíval jsem moment, kdy se večer ze sauny díváte na molo a za ním na nehybnou hladinu večerního jezera, do kterého ve tmě skočíte, když už je vám velké horko. Také jsem si vzpomněl na neuvěřitelný systém chat, které jsou na finských ostrovech rozmístěny a každý v nich může zdarma přespat po tři noci. Můžete se vyspat, udělat si oheň, a když odcházíte, nasekáte dřevo pro dalšího nocležníka, který někdy přijde po vás. Je to fascinující princip. Jako dítěti mi taky utkvělo v hlavě, že jsme jednou jeli člunem po jezeru a když jsem dostal žízeň, můj známý vyndal hrnek, nabral z jezera vodu a dal mi ji vypít. Byl jsem lehce šokován, ale když ji vypil i on, uvěřil jsem mu.
Mluvím o tom, protože instalace v galerii je jakýsi mix z mých finských zážitků. Místo klasické galerijní instalace jsem chtěl přetavit mé zážitky do malého domku u vody, ve kterém by byly vystaveny Aaltovy produkty a návrhy ostatních designérů. Když jsem nakreslil návrh, netušil jsem, že budu mít příležitost nechat postavit tento dům ze starého dřeva, které léta leželo za Prahou na dešti a pochází ze známého pražského parku Stromovka. Po povodních bylo mnoho stromů v tomto parku pokáceno a prodáno různým truhlářům. Tento dům má tedy rovněž zajímavou spojitost s vodou a přírodou, která je pro Finsko tak určující. Součástí expozice je také loď, která jako jedna z mála povodně přežila, protože většina lodí v Praze při povodních uplavala do neznáma a ty byly nahrazeny novými z plastu. Vnitřek chaty je vystavěn ze stolů a soklů, které kdy sloužily v galerii. Rozhodli jsme se recyklovat starý mobiliář galerie a rozřezat jej na vnitřní obklad chaty. Tyto předměty tak symbolicky vytvořily prostor pro další výstavu.”

Jaký je vlastně tvůj vztah k Alvaru Aaltovi?
“Začátkem devadesátých let minulého století jsem s rodičema trávil každé prázdniny ve Finsku. Dohromady to bylo asi rok života a byla to docela intenzivní škola skandinávského stylu. Nasával jsem skandinávskou atmosféru a vnímal finské prostředí a design na vlastní kůži. Za tu dobu jsem díky mé rodině navštívil a viděl většinu domů, které Aalto postavil a já jsem začal zajímat o jeho dílo. Obcházel jsem kolem jeho atelíéru v Helsinkách, viděl jsem auditorium ve Viipuri, mohl jsem se procházet v nádherné Vile Mairea, kterou postavil pro jeho přátele manželé Gulichsenovy, procházel jsem jeho Technologickou univerzitu nebo třeba sanatorium v Paimiu, kam Aalto navrhnul křesla z ohýbané překližky pro pacienty s tuberkulózou. Aalto tvrdil, že tyto křesla mají tento úhel ohybu, protože se pacientům v tomto sklonu nejlépe dýchá. Bylo tedy úžasné bloumat po sanatóriu a pozorovat prostředí, ve kterém se na jeho židlích sedávalo. Jeden přítel mých rodičů byl dokonce Aaltův soused a vyprávěl mi pár zajímavých a někdy docela intimních příběhů z Aaltova života. Zvláště z období, kdy zemřela jeho milovaná žena Aino v roce 1949. Mohl jsem se tedy dozvědět zajímavé informace o architektovi, který umřel pár měsíců před tím než jsem se v roce 1976 narodil. Další přátelé mne zase upozornli na zajímavé detaily, měl jsem možnost prožít kus života v kontextu země, ze které vše pochází. Když už jsme u toho pozorování....mimo jiné jsem se třeba dověděl, že Aaltův servírovací stolek, ačkoli ho mají všichni doma, je vlastně docela nepraktický, protože má pouze dvě kola a když s ním chcete popojet, musíte jej nadzvednout a tudíž byste z něj měli odstrarnit vše, co by z něj mohlo spadnout. Jeho estetické kvality tedy převýší ty užitné a to bylo pro mne, jako pro člověka, který se o pár let později začne zabývat designem důležité životní zjištění. Jiným fenomenálním kusem se pro mne stala váza Savoy, kterou vlastní ve Finsku snad každý a téměř nikdo nemá odvahu do ní položit nějakou věc. Objekt užitého umění se stal sochou a jakýmsi totemem každé domácnosti. Dalo by se to přirovnat k odšťavňovači od Starcka, který má spousta lidí doma, aniž by na tom někdy zkusili vyždímat citrón. To je tedy krátká vzpomínka na Alvara Aalta a možná důvod, proč si galeristé na instalaci výstavy vybrali právě mne. Celková atmosféra výstavy však nepochází z Aaltovské estetiky, ale je zhmotněným pocitem inspirovaným mými finskými zážitky.”

#www.krehky.cz@www.krehky.cz@

< zpět